aktuálně

Gabriela Svárovská: O nedokončené transformaci

Hra libertariánství je v českých poměrech stejně směšná jako nebezpečná, neboť je způsobem jak omluvit neodpovědnost a bezohlednost ke státu jako společenství, k přírodě i k sobě navzájem. Výzvy ke zbavení se (jak jinak než zvenku, zejména pak z Bruselu naoktrojované) politické korektnosti vyznívají spíš jako výzvy k hulvátství a nesnášenlivosti než ke kritické, vážné diskusi.


Před osmi lety jsem na českém ministerstvu zahraničí založila program na podporu demokracie a lidských práv ve světě. A po celých těch osm let sleduji stav demokracie a lidských práv v České republice a říkám si, byť v mírné nadsázce, KDO podpoří naši demokracii a KDO se postará o NAŠE lidská práva?

Má vize demokracie bude vždy spojena s tím, o čem hovořil a o co usiloval Václav Havel. Když na ministerstvu zahraničí vznikal zmíněný Program transformační spolupráce, ústřední otázkou bylo, CO je podstatou oné transformační zkušenosti, o kterou se chceme podělit s jinými? Naší zcela zásadní zkušeností v tomto směru je to, co jsme – bohužel – sami nejvíce podcenili. Totiž, že nezbytnou součástí života ve svobodných poměrech jsou pravidla, srozumitelnými a vymahatelnými zákony počínaje a individuální odpovědností ke státu a společnosti konče, neboť pravidla hry jsou tím, co svobodu nikoli omezuje, ale tím, co ji teprve umožňuje. Tedy pokud z ní mají mít prospěch všichni a společnost jako celek. Podcenění pravidel, neschopnost či nevůle politické reprezentace je včas zavést a prosadit, případně snaha z jejich neexistence profitovat, jsou opakujícími se příčinami toho, proč projekty demokratické transformace v regionu střední a východní Evropy v posledních dvaceti letech stagnují a selhávají. Zde ovšem kromě holého faktu a analýzy důsledků z něho plynoucích není bohužel moc o co se podělit.

To, co však Česká republika může “vyvézt”, čím může inspirovat a povzbuzovat demokratické transformace kdekoli ve světě, to jsou zkušenosti občanské společnosti vyrostlé z étosu a energie Listopadu 1989. Dnes už strukturovaná síť nevládních organizací, občanských sdružení hnutí a volných uskupení přitahuje další generaci nonkonformních mladých lidí, kriticky nahlížejících na kvalitu veřejného života v České republice, ale zároveň odhodlaných svůj um, energii a nápady dát v obecný prospěch. České organizace občanské společnosti pomáhají v Bělorusku, Barmě, v Gruzii či na Kubě formulovat místním aktivistům vlastní vizi demokratické transformace jejich země, předávají jim své zkušenosti s tím, jak oslovit veřejnost a případně vstřícnou část veřejné správy, jak si zorganizovat práci, jak získat prostředky, kredit a odbornost. Projekty českých organizací nejsou – s ohledem na jejich kapacitu a skromný rozpočet MZV – nijak rozsáhlé, řada z nich je však velmi úspěšných a má ve světě slušný ohlas. Chceme-li pohnout s naším vlastním budováním demokracie, občanská společnost je silou, do které můžeme a měli bychom vložit své síly.

Mou vizí je česká společnost soudržná, solidární a odpovědná, a to znamená: občanská. Občanská společnost je v naší zemi – na rozdíl od politické reprezentace – momentálně jednou z mála věrohodných záruk udržitelnosti demokracie a zároveň – doufejme – zdrojem nových tváří, impulzů a étosu v politice. Politická reprezentace selhává v pojmenovávání a řešení problémů současnosti. Veškerá politická debata, pohříchu technokratická, se točí kolem státního rozpočtu a ekonomické krize a doprovází ji občasné – až tragikomicky jalové – pokusy “zatočit” s korupcí. Přitom hlavní výzvou současnosti, a to nejen v České republice, se alespoň mně nezdá být krize hospodářská, a nýbrž krize demokracie, krize důvěry v politiku, právo, rovnost, sociální smír a občanské ctnosti.

Korupce je samozřejmě problém z nejzávažnějších. Nejde ovšem přitom o jednotlivé kauzy, ale o celý přístup k výkonu moci, který spíše než ke správě státu a veřejných záležitostí má – zdá se – sloužit k uspokojování soukromých zájmů. Hra libertariánství je v českých poměrech stejně směšná jako nebezpečná, neboť je způsobem jak omluvit neodpovědnost a bezohlednost ke státu jako společenství, k přírodě i k sobě navzájem. Výzvy ke zbavení se (jak jinak než zvenku, zejména pak z Bruselu naoktrojované) politické korektnosti vyznívají spíš jako výzvy k hulvátství a nesnášenlivosti než ke kritické, vážné diskusi. A část veřejného mínění kvituje potvrzení vlastních předsudků a raději debatuje o zneužívání sociálních dávek než masivním a vposledku nesmírně nákladném zneužívání moci, o jakémsi mýtickém zvýhodňování Romů v české společnosti (bývalého ministra Kocába se na to v rozhovoru zcela vážně ptal moderátor významného českého rádia) namísto o problému jejich diskriminace např. v přístupu ke vzdělání, a xenofobních postojích majority.

“[Občanská společnost je] výrazem určitých trvale se vyvíjejících stavů ducha a mravů, určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí,” řekl Václav Havel.

Transformace společnosti je obdobím, ve kterém “lid” dospívá k určitému – občanskému – stavu ducha a mravů. Doufejme tedy, že za patnáct let už bude česká “občanská” transformace konečně dokončena. Měřítkem dospělosti české společnosti pak bude mimo jiné způsob, jakým se bude umět vyrovnat s chudobou, vyloučením a menšinovými jevy a názory, stejně jako je měřítkem dospělosti člověka schopnost vyrovnat se s neúspěchem, zdravotními problémy a slabostí sám v sobě, ve svém životě a nejbližším okolí. Dospělý člověk ví, že problémy nelze řešit tím, že je popře či odsune na okraj, a také to, že k plnohodnotnému životu neodmyslitelně patří. “Své chudé máte vždy s sebou,” řekl přece Ježíš. Mimo jiné proto, že jenom “chudí” nás naučí soudržnosti, solidaritě a odpovědnosti, na které se každý z nás jednou můžeme stát závislým.

Gabriela Svárovská, bývalá státní úřednice a diplomatka

29. února 2012

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation