aktuálně

Kateřina Bečková: Je ochrana kulturního dědictví dočasný rozmar nebo trvalá potřeba společnosti?

Kulturní úroveň společnosti je něčím, co nelze nechat zcela samovolnému vývoji, vydat ji v plen trhu či představě, že dobré se prosadí samo bez intervencí a péče.

 

 

Mám-li se přiznat k jednomu zásadnímu tématu, které neodbytně provází mé myšlenky muzejnice a památkové aktivistky, pak je to otázka, zda kodifikovaný vztah společnosti ke kulturnímu dědictví, který má v evropské historii svůj zřejmý počátek zhruba před dvěma stoletími, zaznamenal nebo teprve zaznamená ve svém dalším vývoji něco jako vrchol, a v takovém případě pak v další fázi logicky i úpadek a zánik. Zda to všechno, co dnes zahrnujeme zejména do oblasti památkové péče a muzejnictví, tedy celou propracovanou teorii, metodiku, legislativu, orgány a organizace, nebyl jen historický rozmar dvou století, která byla postižena jakousi nákazou sentimentalismu. Cožpak můžeme vyloučit, že se hodnotový žebříček našich potomků a následovníků radikálně nezmění, a celý ten soubor našimi předky, předchůdci i námi samotnými hýčkaného historického bohatství neoznačí za odpornou veteš či břemeno, které jen komplikuje a zdražuje život? Tedy život v kvalitativně nových materiálových a elektronických parametrech, jejichž dosud nevídané možnosti budou zákonitě provázeny i novou estetikou, a tím vším se zcela odliší od přízemně fyzických a primitivně mechanických parametrů života ještě drtivě převažujících ve dvacátém století.

Nechci tím vytvářet futuristickou vizi, která by leckoho mohla poděsit, jsem si jen vědoma, že to, co se v jednom okamžiku zdá pevné, trvalé a na věky věků dané, může být v okamžiku příštím vlivem neočekávaných podnětů úplně jinak. A to právě proto, že podstatou té věci či jevu je něco tak křehkého a proměnlivého, jako je emocionální hodnotové cítění společnosti, protože nic jiného bohužel ochranu kulturního dědictví obecně nelegitimizuje. Bez památek na rozdíl například od pitné vody lidstvo spokojeně přežije.

Variantu, kterou jsem výše naznačila, si samozřejmě nepřeji. Takže poplašnou hypotézu, že ochrana kulturního dědictví byla jen produktem dočasné sentimentální nákazy, z níž se společnost, ať chce či nechce, dříve či později nejspíš vyléčí, proto raději nahradím přívětivější vizí. Podle té by ochrana kulturního dědictví mohla být považována za výsledek jedné z kultivačních etap člověka, kterou podstoupil na své cestě od primitivního přírodního bytí k veskrze kulturní - civilizované bytosti, za jakou se dnes považuje. Během té strastiplné cesty staletími se naučil mluvit, jíst příborem, psát knihy, dodržovat hygienu, dal svému životu etický rámec, začal pečovat o své prostředí a v té souvislosti se jedním z jeho důležitých kultivačních kroků stala i snaha nezapomenout na svou minulost a ochránit její zachované doklady. Z tohoto úhlu pohledu by ochrana kulturního dědictví nebyla dočasným historickým rozmarem, ale trvalou kulturní potřebou, bez níž by nemohl žít, měl-li by zůstat sám sebou.

Nevím, jsem na rozpacích. Nejspíš je moje úsilí pochopit prapříčiny toho, proč společnost chrání své památky a relikty minulosti, a z toho odvodit, jak se tato sféra vyvine v blízké či vzdálenější budoucnosti, naivní. Jisté je jen to, že kulturní úroveň společnosti je něčím, co nelze nechat zcela samovolnému vývoji, vydat ji v plen trhu či představě, že dobré se prosadí samo bez intervencí a péče. Celá naše evropská kultura je jeden košatý, pěstěný a již docela choulostivý strom, který může vydat nádherné plody, ale také až překvapivě snadno zplanět.  

Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu

29. února 2012

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation