aktuálně

Michal Komárek: Budoucnost si nás najde sama

Většina z nás věří tomu, že všechny problémy můžeme vyřešit, protože na to máme moderní vědu a technologie a lidi, kteří jim rozumějí.



Obávám se, že hledání budoucnosti pro Česko se příliš neliší od hledání budoucnosti pro ostatní bohaté „západní“ státy. Bylo by to snadnější, kdybychom si mohli říct, že jsme tady svázáni naší nevelikou a nepříliš inspirativní Kotlinou, že máme vedle sebe příliš velké sousedy, kteří si nás v průběhu dějin více či méně intenzivně podmaňovali, že máme za sebou půl století totality a dvacet let „kleptokapitalismu“, že jsme ještě málo občanští, sebevědomí..., a na uzdravení si ještě musíme jednu dvě generace počkat...

To vše je sice pravda, a bylo by to alespoň něco konkrétního a srozumitelného. Ale není to zase až tak podstatné.

Důležitější je, že ve skutečnosti vůbec nevíme, zda umíme budoucnost hledat a jakou chceme. Že takto nepřemýšlíme, protože jsme si zvykli žít v jednoduchém světě technologického optimismu a technokracie.

Na první pohled se zdá, že až vášnivě a vlastně neustále diskutujeme o problémech minulosti, přítomnosti i budoucnosti, o politice, demokracii, ekonomice, válkách, terorismu, mezinárodním právu, chudobě, klimatických změnách...Občas se i někteří z nás někde shromáždí, přespí pod stany a napíší sérii kritických článků nebo i knih, anebo se uchází o zvolení v nějakých volbách...

Problém je ale v tom, že většina z nás věří tomu, že všechny problémy můžeme vyřešit, protože na to máme moderní vědu a technologie a lidi, kteří jim rozumějí. Možná tomu ani příliš aktivně nevěříme, není to zapálená víra náboženského typu, je to spíš zvyk, nezpochybňování tohoto principu…

Principu, ze kterého plyne, že se nemusíme nijak zvlášť snažit či omezovat, protože prostě přijdeme na řešení. Vždycky jsme zatím na nějaké řešení přišli.

A tempo změn se navíc neustále zrychluje. Ani odborníci dnes nedokážou odhadnout, co všechno se změní v horizontu patnácti dvaceti let. Natož my, „obyčejní lidé“. Za dalších patnáct let budeme prostě zase někde úplně jinde. Nevíme sice kde, ale rozhodně dál.

Jsme relativně bohatí, relativně spokojení a budoucnost nás vlastně vůbec nezajímá. Chceme, aby nepřinesla příliš velké změny. Aby se nám žilo ještě trochu lépe. To je fair představa o budoucnosti.

Ale jestli jsme dorazili na nějakou dějinnou křižovatku, jestli je nezbytné, abychom podnikli nějakou rychlou a velkou akci, abychom odvrátili katastrofu nebo alespoň výrazné zhoršení životních podmínek, pak je to představa o budoucnosti naprosto nedostatečná, zbytečná, zavádějící...

Křižovatkou nás to prožene jako divoký proud vody a my se na druhé straně jen stěží budeme orientovat, kde to vlastně jsme. Budoucnost si nás najde sama a pravděpodobně nám nenabídne další pokus.

Ano, jsem velmi skeptický k tomu, že tento bohatý západní svět je schopen aktivně hledat a nalézat jinou, snad „lepší“ budoucnost. Museli bychom toho příliš mnoho změnit ve svém způsobu života a to s největší pravděpodobností neuděláme dřív, než nás k tomu donutí opravdu drsný vnější tlak.

Budoucnost si nás najde sama.  Jaká bude, nevíme. A ani nás to příliš nezajímá. Nejsme zvyklí o ní vážně přemýšlet.


Michal Komárek, programový ředitel Greenpeace a novinář

29.2.2012

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation