aktuálně

Vít Kettner: Politika soudržnosti EU pro společnou cestu ke Slunečnímu věku

Je třeba vážně začít řešit, jak nastavit zpětnovazební smyčky ve společnosti, aby žádoucí změna kursu mohla být nastolena dříve než se politická mašinérie vřítí v plné síle do zdi, které začínáme všichni čelit. Touto zdí je stále zřetelněji příliš drahé využívání fosilních paliv.

 

 

Ve svém příspěvku bych se rád pozastavil u kohezní politiky Evropské unie, kterou se zabývám profesionálně již více než sedmým rokem. Politiku soudržnosti netřeba dlouze představovat, řada lidí se s ní může setkat v podobě řady více či méně úspěšných projektů - postačí krátký dotaz do vyhledávače a odkazů nalezneme v této oblasti více než dost. Co ale nenajdeme, je určitá představa, jak bude vypadat politika soudržnosti v příštích patnácti letech, zejména po roce 2020.

Vzhledem k tomu, že se konkrétně zabývám evaluacemi v rámci strukturálních fondů EU, považuji profesionálně provedené evaluace za klíčový nástroj pro konstrukci určitého modelu budoucnosti. Rád bych se na tuto oblast ale podíval trochu kritickým okem. Evaluace mají být obecně nástrojem pro poskytování nezbytné zpětné vazby v rámci politik jejich tvůrcům i realizátorům. Evaluace mají zodpovídat otázky o účelnosti, účinnosti, úspornosti a dopadech (souhrnně efektivity) konkrétních politik. Jsou ale evaluace v Česku samy dostatečně efektivní?

Ačkoliv se poctivě snažím o promyšlenou realizaci evaluačních aktivit, musím též konstatovat, že evaluace v Česku nejsou ještě tím, čím by mohly být. Jednak zřejmě není stále v českém prostředí mimo strukturální fondy evaluace považována za významný a nezbytný zpětnovazební nástroj pro rozhodování, jednak není v národních politikách povinně zakotvena ani dostatečně využívána. Myslím si, že ve strukturálních fondech v Česku se na evaluačním poli udělalo hodně práce, přesto však má evaluace své slabiny.

Za hlavní slabost evaluací považuji, že evaluační metodologie navzdory své složitosti pro laickou veřejnost nedokáží poskytnout zpětnou vazbu dostatečně rychle. Významní decision-takeři / decisionmakeři pak v důsledku toho nemohou dost dobře evaluaci naplno využívat při svém rozhodování.

Efektem zpoždění při doručení evaluačních výsledků pak je fakt, že politická rozhodnutí jsou činěna často nahodile, pouze podle akutní politické poptávky bez ohledu na to, jaké reálné dopady konkrétní politika způsobuje. Důvodem je, že bohužel neumíme mapovat dopady a efektivitu určité politiky v reálném čase, a podle toho pak reagovat. Tzv. kontrafaktuální evaluace, ekonometrické srovnání dopadů pomocí srovnání hypotetické situace s intervencí (podporou) a bez intervence, sice do jisté míry dokáže zmapovat dopady, je však příliš těžkopádná a poskytuje výsledky až se zpožděním několika let.

Doba se enormně zrychlila a demokratický stát s volbami jednou za čtyři roky či více nereaguje dost bystře na aktuální klima. Stejně tak evaluace dokáže na základě dostupných dat reagovat až se zpožděním dvou a více let. Pro veřejnost jsou pak evaluace pro svůj odborný jazyk těžko srozumitelné, nemluvě o někdy nic neříkajícím zobecňujícím, anebo naopak všeobecně známým frázím. Vezměme si pro příklad ex-ante hodnocení současného operačního programu Životní prostředí, kterým byla pověřena jedna známá poradenská firma z tzv. “Velké čtyřky”.

Tato evaluace měla v první řadě zodpovědět otázku, zda OP Životní prostředí představuje vhodnou strategii pro reakci na výzvy, se kterými je sektor konfrontován. Dokázala však soukromá komerční společnost přispět k tvorbě operačního programu a jeho intervenčních opatření, které by reagovaly v předstihu na stále urgentnější problémy dost kritickým způsobem, když je soukromá komerční společnost závislá na finanční úhradě za svou práci ze strany zadavatele? Byla zde vůbec nastolena hlavní otázka, kterou bychom se měli začít vážně zabývat v příštím období?

Dle mého názoru je třeba vážně začít řešit, jak nastavit zpětnovazební smyčky ve společnosti, aby žádoucí změna kursu mohla být nastolena dříve než se politická mašinérie vřítí v plné síle do zdi, které začínáme všichni čelit. Touto zdí je stále zřetelněji příliš drahé využívání fosilních paliv - už dlouho v Evropě (EU) konzumovat uhlí, ropu a zemní plyn nemůžeme, není toho v EU ani místně dostatek. Je třeba změnit kurs a začít směřovat ke “Slunečnímu věku”, což je pojem, který jsem si vypůjčil od Fritjofa Capry, který v knize Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura. (Praha 2002) ukazuje cestu do
budoucna.

Podle Capry jde jednoduše o to, že „konvenční ekonomové, ať neoklasičtí, marxističtí, keynesovští či postkeynesovští obecně postrádají ekologické hledisko.“ Jinými slovy, „nelineární propojenost živých systémů“. Jakožto jaderný fyzik jde Capra v otázkách budoucnosti nejen ekonomiky, ale celé planety skutečně k jádru problému. Východiskem z krize není další posilování využívání jaderné energie. Z dlouhodobého hlediska potřebujeme zdroj energie, který by byl obnovitelný, ekonomicky efektivní a ekologický. Protože energie založená na jaderné fúzi je zatím stále příliš nejisté řešení, je sluneční
energie jediným druhem energií, který splňuje všechna výše zmíněná kritéria. Nejde zdaleka jen o solární elektrárny ani o nárůst disponibilní energie, “potřebujeme naopak méně energie”, praví Capra.

Nalezne díky evaluačnímu systému strukturální politika po roce 2020 svou cestu ke “světelnému věku”? Především je třeba urychlit zpětnovazební reakční dobu a zachycovat zpětnou vazbu v reálném čase. Bude k tomu zapotřebí otevřeného přístupu - ekologického systému inteligentně nastavených zpětnovazebních smyček. Potřebujeme začít podporovat otevřené informační systémy jako živoucí nervový systém společnosti. Například iniciativa opendata.cz jde správným směrem, je zatím ale na začátku. Během příštích patnácti - dvaceti let bude dobré usilovat pro evaluační účely o vytvoření jakési otevřené české statistické kanceláře dostupné kdykoliv a komukoliv. Ta by měla online poskytovat nezbytná data pro skutečně pružné, přesné a úsporně-produktivní rozhodování. Žádná evaluace totiž nemůže být dostatečně efektivně realizována jen centrálně, evaluace se musí stát distribuovaným systémem navzájem propojených zpětnovazebních kanálů.

Například, začne-li signifikantní množství občanů říkat dost, v dobře nastaveném systému se kritické hlasy stanou skutečně dost dotěrnými, až k zbláznění nesnesitelnými antihlasy dobře informovaných “antilidí”. Kdo nebude včas poslouchat i své antihlasy, skončí zhroucením sám ve své vlastní egostředné černé díře. Uslyší své antihlasy také kohezní politika EU? Věřím, že díky lepšímu evaluačnímu systému ano, protože nejen za chyby se platí, ale chybami se člověk také učí. O tom je dobrá evaluace - trvalé učení a korekce minulých chyb. Konečně, víc než snažit se o inteligentnější život nám ani nezbývá - sešrotovat chyby, recyklovat zkušenost a ponechat životaschopnou Zemi i pro potomstvo.

Vít Kettner, koordinátor evaluací programů Evrospkého sociálního fondu

2. dubna 2012

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation