Očima osobností

Michael Komm: Lesk a bída české vědy

Zatímco v rozvinutých zemích je běžné, že soukromé firmu sponzorují univerzity a základní výzkum, u nás je tomu naopak – stát přispívá firmám na výzkum, na jehož konci by měly být zdokonalené výrobky a služby (ze kterých potom firma trží zisk).


Podporu vědy a vzdělávání měla ve svém programu na seznamu priorit snad každá polistopadová vláda (a nejspíš i ty předchozí). V praxi se ale slova a činy mohou zásadně lišit, a tak akademická sféra prožívá periodicky se opakující snahy o okleštění a rozpočtové redukce. Jakožto čerstvého absolventa univerzity a začínajícího vědeckého pracovníka mne vyhlídky české vědy přirozeně zajímají, pokusím se zde tedy popsat dilemata, kterým jsou mladí vědci vystaveni.

Česká věda z mého pohledu trpí dvěma palčivými problémy. Problémem číslo jedna je trvalý nedostatek financí. V ČR jde na výzkum ročně cca 1.5% HDP (i se započtením výzkumu v soukromém sektoru). To je o něco méně než je průměr EU (1.9%) a výrazně méně než kolik do výzkumu teče ve skandinávských zemích (až 4% v případě Finska).  Peníze chybí především na kvalitní platové ohodnocení vědců. Vědečtí pracovníci obvykle nejsou lidé primárně orientovaní na finanční zisk (jinak by raději odešli do průmyslu), neutěšená situace ale nahrává myšlenkám na emigraci do zemí, kde je často možné dělat stejný výzkum ovšem s důstojným ohodnocením.

Ještě více tento stav komplikuje migraci špičkových vědců do Česka. Která česká univerzita či výzkumný ústav si může dovolit zaplatit držitele Nobelovy ceny, aby tu rozvíjel svůj výzkumný obor? To je v místních poměrech naprosté sci-fi a skutečná překážka v tom, aby se řada oborů dostala na světovou špičku. Nemá přitom cenu se spokojit s kvalitou výzkumu na nějaké lokální úrovni, věda je ze své podstaty internacionální.

Českým specifikem je podpora tzv. aplikovaného výzkumu. Zatímco v rozvinutých zemích je běžné, že soukromé firmu sponzorují univerzity a základní výzkum, u nás je tomu naopak – stát přispívá firmám na výzkum, na jehož konci by měly být zdokonalené výrobky a služby (ze kterých potom firma trží zisk). O tom, že se tato podpora může snadno zvrhnout v tunelování veřejných financí, svědčí např. slavná kauza detekce osob za překážkou.

Druhý problém není tak očividný, ve výsledku ale možná českou vědu ovlivňuje více než nedostatek financí. Tím problémem je fatální absence koncepce a stability. Vytvořit kvalitní vědecký tým na světové úrovni může trvat roky i desetiletí, zrušit ho v rámci úsporných opatření je otázka pár minut. Tento nepoměr sil se bolestivě projevuje za situace, kdy se strategie směřování a hodnocení vědy mění až příliš často. Exemplární příklad toho, jak se hodnocení vědy dělat nemá je tzv. kafemlejnek, tj. systém hodnocení založený na kvantifikaci vědeckých výstupů, kde je za každou publikaci či patent přidělován určitý počet bodů. Podle počtu získaných bodů by následně měly univerzity a výzkumné ústavy získávat finance.

Nejen, že tento systém ani v principu nemůže zodpovědět na otázku, jestli je česká geologie na lepší úrovni než egyptologie, ale navíc pracuje s nevhodně krátkým hodnotícím obdobím jednoho roku. Jak fatální následky by striktní aplikace tohoto systému mohla mít, se pokusím ilustrovat na příkladu svého pracoviště:

Na oddělení kde pracuji (tj. oddělení tokamak na ústavu fyziky plazmatu AV) jsme začali v roce 2006 zprovozňovat experimentální zařízení pro studium jaderné fúze COMPASS, přičemž první fyzikální výsledky se dostavují až letos. Pokud bychom COMPASS stavěli na zelené louce, prvních 5 let provozu bychom v kafemlejnku naskórovali 0 bodů. Dalo by se očekávat, že při tupém vyhodnocování vědeckých výsledků by bylo naše oddělení do tří let zcela zrušeno. Zpracování výsledků naštěstí není až tak mechanické, nemůžu se ale ubránit podezření, že to nemálo úředníků docela mrzí.

Při hodnocení vědy je zkrátka potřeba být velice obezřetný. Historie je plná příkladů, kdy vědní disciplíny, které byly považované za zcela akademické, umožnily provést zásadní objev s dopadem na každodenní život lidí. Proto je tlak na redukci vědních oborů a snahu kvantifikovat bezprostřední vědecké výsledky třeba sledovat s ostražitostí. Jistě, statní rozpočet není bezedný, otázka je, jestli by se mělo šetřit zrovna na vědě a školství. Čeští vědci se naštěstí k této problematice přestávají stavět pasivně a zapojují se do debaty o budoucnosti vědy, o čemž svědčí i vznik občanského sdružení Věda žije!

Výše popsané problémy hrají důležitou roli v momentě, když se mladí vědci zamýšlejí nad svojí budoucí kariérou. V současné době stále velká část z nich vyhodnocuje situaci v ČR jako nevyhovující a odchází bádat do zahraničí. Tento trend už pronikl i na úroveň maturantů, kteří ve stále větší míře využívají systém stipendií a odcházejí na prestižní zahraniční univerzity. Dokud bude tento odliv mozků pokračovat, nelze očekávat v české vědě výrazné zlepšení.

Michael Komm, fyzik

4. května, 2012

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation