Očima osobností

Naďa Johanisová: Hrnečku, dost?

Za jeden z klíčových uzlů v dnešním klubku problémů  k rozpletení považuji (vedle odpoutání se od destruktivní vize nekonečného růstu na konečné planetě) rozlousknutí oříšku tvorby  peněz a úroku.


 

Ačkoliv to z české kotliny nemusí být vždy patrné, žijeme v přelomové době, kdy se pod mnoha tlaky naráz  (jmenujme jen vyčerpání levných fosilních paliv,  finanční krizi, rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, je tu však nadále méně nápadný drak krize ekologické se svými mnoha hlavami) hroutí víra v západní osvícenský projekt, který sliboval  neomezené bohatství – a s ním spojené štěstí – pro všechny.  V době,  kdy jsou změny  složitého systému, v němž žijeme, nepředvídatelné a stále rychlejší,  není snadné byť i jen formulovat vizi budoucnosti, natož cestu k realizaci této vize, jak upozorňuje i  Michal Komárek ve svém příspěvku v této  rubrice.

Soustředím  se proto na jeden problém, který mě trápí nejvíc,  a o kterém  se stále povětšinou mlčí.

Je to problém, který bychom mohli  stručně označit jako Hrnečku, vař! Tak jako mamince a dcerce  ve známé  pohádce, i nám se zdá, že jsme objevili způsob, jak  toho produkovat stále více, aniž bychom se museli příliš namáhat, a teprve nyní, když se kaše(v podobě materiálního blahobytu, ale i stále narůstajích „externalit“, zmíněných výše)  valí po ulicích a leckdo se v ní už utopil či právě dusí,  nám začíná docházet, že nám chybí heslo. Neumíme říct „Hrnečku dost“.  

Samozřejmě, že elity,  které ovlivňují  veřejné mínění,  v neomezený ekonomický růst většinou  nadále věří, kaši spokojeně konzumují  a nemyslí si, že máme problém.  To se ale může změnit, a je to jedna ze změn, ve kterou doufám v nejbližších patnácti letech.  Pokud ale skutečně začneme přemýšlet o tom,  jak přestat produkovat stále více a pokusit se o udržitelnou a férovou ekonomiku ustáleného stavu  (jak o ní dnes hovoří např. ekologický  ekonom Herman Daly, a jak ji už kdysi nastínil anglický myslitel  John Stuart Mill), zjistíme,  že naše civilizace je  na ekonomickém růstu nepříjemně  závislá.  Jsme závislí na produkci stále více produktů a  služeb, na stále více peněžních transakcích.  Nejenom proto,  že  na nich závisí zaměstnanost (to by se možná dalo řešit – navrhuje se např. zkrácení pracovní  doby,  možná by pomohl tzv. základní či občanský příjem)  a nejenom  proto, že se s  růstem  operuje jako s  kouzelnou pilulkou, která má řešit vše od sociálních po environmentální externality, které přitom  sama pomáhá vyostřovat.  Hlavní problém je skutečnost,  že  společnosti , včetné té naší, jsou k růstu tlačeny dluhovou pastí, ve které jsme se ocitli díky západnímu modelu bankovnictví.

Stručně a zjednodušeně řečeno: Obchodní banky mají licenci „vyrábět“ peníze, a to tak, že  poskytnou úvěr  (firmě, domácnosti, vládě), který dlužník pak musí splatit i s úrokem. To znamená, že musí splatit víc peněz, než dostal. (Kde je vezme, je jeho problém – a zde je jeden kořen systémového tlaku na ekonomický růst: peníze musí vydělávat).  Banky  (po odečtení svých nákladů atd.) opět takto získané (jistina plus úrok) peníze někomu půjčí.  V tomto druhém kole musí  ovšem banky jako celek půjčit v celkovém součtu  o něco víc peněz, než v předchozím kole, aby se do oběhu dostalo alespoň tolik, co v něm bylo předtím.  Dlužnící totiž bankám  vrátili peníze  s úrokem –dalšími penězi navíc k těm, které si původně vypůjčili. Tento koloběh se opakuje: existuje zde tedy systémový tlak na stále hlubší zadlužování.  Aby vše bylo ještě komplikovanější, může se tento proces  s jedním  úvěrem několikrát opakovat, protože  půjčené peníze  skončí v jiné bance, ta většinu z nich opět půjčí…

Většina našich peněz tedy vznikla  formou dluhu a pokud si někdo někde další peníze zase rychle nepůjčí  (třeba na rozšíření výroby-podnikatel, nebo na hypotéku-domácnost, nebo na vybudování ještě další dálnice či elektrárny – vláda) , hrozí nám, že peněz v oběhu začne rychle ubývat, podobně jako se v jiné pohádce, Tři veteráni od Jana Wericha, rychle zmenšuje princeznin hypertrofovaný nos.  Tento „ustupující nos“ by pak vedl k dalším vážným ekonomickým problémům.  I proto se elity zdráhají  přiznat, že nos musí přestat růst a hrneček musí přestat  vařit tolik kaše.     

Peníze tedy  vznikají jako dluh, a to má celou řadu problematických důsledků,  včetně  již zmíněného tlaku na ekonomický  růst. Ten opět tlačí na neúměrné čerpání přírodních zdrojů,  což má řadu dalších negativních vlivů, dnes především na zranitelné populace v tzv. třetím světě, ale potažmo na nás na všechny.

Za jeden z klíčových uzlů v dnešním klubku problémů  k rozpletení tedy považuji (vedle odpoutání se od destruktivní vize nekonečného růstu na konečné planetě) rozlousknutí oříšku tvorby  peněz a úroku.  Nebude asi stačit jedno, byť sebepřitažlivější „heslo“.  Bude ale třeba inteligentní veřejná  diskuse  a nepředpojaté hledání řešení. Vedle podpory  komunitně, družstevně či  neziskově vlatněných bank a doplňkových měn, jaké se již rozvíjejí např. v Německu, bude toto řešení zahrnovat  změnu finančního systému tak , aby byl méně závislý na dluhu ze své samotné podstaty.   

Za největší překážku realizace této své  vize  považuji – vedle globalizovaného charakteru  současného finančního systému - skutečnost, že ti, kdo jsou v této sféře nejerudovanější , tedy ekonomové, zaměření na finance,  mají touto systémovou změnou nejvíc co ztratit. Povětšinou totiž  patří mezi ty, kdo ze systému profitují.  Je to trošku, jakoby chom členy  stranické nomenklatury KSČ v minulém režimu vyzývali k přechodu k pluralitní demokracii.  Největší naději  naopak vkládám v  lidi ve všech oblastec h života,  kteří  se nebojí   samostatně a tvořivě přemýšlet i jednat  a pokud je to potřeba,  jít proti proudu dobových frází,  vyrostlých z podhoubí překonaného  neoliberálního modelu světa. 

Naďa Johanisová, ekologická ekonomka

9. srpna 2012

Literatura:

Johanisová, N., 2011: Růst v koncích aneb Zabývejme se řešením! Prostor, 29, roč., č. 1, str. 5-9.
Votruba, A., v přípravě: Paradox úroku, Doplněk, Brno

kalendář

No events

facebook

novinky emailem

partneři

Glopolis

 

Heinrich Böll Stiftung

 

Green European Foundation